Neberte, prosím, tento text jako nějaký příběh či snad dokonce vědecké pojednání, nejde mi o nic jiného, než zachytit atmosféru jednoho z mých nejoblíbenějších a rozhodně nejbližších duchovních míst.
Většinou nyní zvaná Svatý Kopeček či jen jednoduše Kopeček, zachovává si Taneční hora, německy Tanzberg, svého pohanského ducha i dlouhou dobu po vybudování barokní pašijové cesty, sestávající ze čtrnácti kapliček, kampanily a kostela sv. Šebestiána, což mělo za cíl vymýtit oslavy pohanských svátků, přetrvávající zde až do pokročilého novověku. Jen je třeba umět hledat, poněvadž nejvýznačnější její část je, bohužel, zastavěna křesťanskou architekturou, nad což by se člověk celkem úspěšně povznesl, neboť energie místa je příliš vysoká a vznešená, než aby ji potlačil natolik umělý kult, jakým křesťanství je; problémem jsou zástupy turistů, o které člověk zakopává na každém kroku, je-li jen trochu hezky a je-li nějaký volný den. Nicméně našel jsem místo, které je dokonale čisté, kam turisté nebloudí a kam nepronikla ani ?invaze? kapliček. Je to nevysoký pahorek, porostlý zejména borovicemi, takže je nádherně zelený i v zimě, na němž začíná lesík, který nikomu nestojí za údržbu, což je samozřejmě jedině dobře. Mám na tento pahorek výhled z těch oken našeho domu, která jsou obrácena ke Kopečku, a od dětství ho obdivuji právě pro jeho neměnnost a vytrvalost, pro jeho nehynoucí zeleň. Na jeho vrcholu je jedna borovice, která vyčnívá ze souvislého pásu ostatních stromů, jejíž koruna mi odjakživa připomíná vlčí hlavu, proto jí také Vlčí hlava říkám. A podle ní jsem si tento pahorek nazval pro sebe Pahorek vlčí hlavy. To bylo v mém dětství. O něco později, když jsem začal hledat cestu k bohům svých předků, jsem si na základě několika snů a duchovních zážitků tento pahorek natolik spojil s bohem Cernunnem, že jsem jej přejmenoval na Cernunnův pahorek.
A na tento kopec jsem se jednoho krásného únorového pozdního odpoledne po práci na našem vinohradě opět vydal se svým psem. Bylo opravdu teplo, jak tuto podivnou zimu ostatně skoro pořád, a schylovalo se k západu slunce, takže když jsem vyrážel, byl právě můj pahorek ozářený tím zvláštním žlutým světlem, jaké slunce vrhá na svět, když se s ním v podvečer loučí. Proti dokonale modrému nebi bez mraku to byl pohled k nezaplacení. Hned na rozhraní lesa a našeho pozemku jsem narazil na velikou větev pajasanu, ležící mi v cestě. Pravděpodobně pozdrav nedávného orkánu Kyrilla. Vytáhnul jsem z kapsy nůž a odříznul si z ní jednu větévku. Schoval jsem ji a pokračoval dále k vrcholu kolem vápencové skály, či spíše velikého balvanu, vyčnívajícího ze svahu, kde jsem v minulosti uskutečnil několik obětí bohu lesa. Věnoval jsem tomuto místu několik pohledů, ale cíl mé cesty byl tohoto dne jiný. Pes, puštěný na volno, pobíhal okolo mě a až na několik setkání s turisty, kdy jsem ho raději přidržel, aby jeho zvědavost nevyvolala paniku, proběhla naše cesta k vrcholu jako obvykle bez potíží, jen s poměrně slušným kyslíkovým dluhem. Vrchol Kopečku je holý, nachází se na něm zmiňovaný kostel s kampanilou a několik větších kapliček, takže toto místo, zbavené lesa a vyšlapané tisícovkami turistů a snad stovkami církevních procesí, mě nijak nedrželo, abych na něm otálel. Zběžně jsem se porozhlédl po okolí, zkontroloval, jak vysoko je slunce, a vydali jsme se ihned hlouběji do lesa.
Cestou jsem potkal skupinku mladých lidí, kteří postávali před jednou z kapliček (tuším, že před tou, ve které bývá při poutích kazatel) a z jejich hovoru, který jsem vyposlechl, jsem usoudil, že jsou to mladí katolíci. No dobrá, pomyslel jsem si, tady už je to stejně vaše, já jdu jinam. Nevěnoval jsem jim pozornost a pokračoval jsem v cestě. Ta vede kolem předposlední kapličky, zanořené již v lese, vystavěné v orientálním stylu a znázorňující Boží hrob. Vedou k ní polorozbité schody a i samu kapličku už pomalu stravuje les, z čehož mám radost, ovšem mám obavy, že to tak církev nenechá nevždy. Za Boží hrob už obvykle turisty nenapadne chodit, v což jsem doufal i v případě mladých katolíků. Já jsem totiž pochopitelně dál za Boží hrob šel. Jsou zde dvě cesty, vpravo vás to zavede na velice malebnou, ze západu otevřenou mýtinku, já jsem se dal vlevo na mýtinku, která je obklopená lesem. Na ní stojí poslední malinká kaplička, notně oprýskaná a ? jak jsem doufal ? lidmi zapomenutá. A kousek za ní už je cípkem lesa oddělený můj Cernunnův pahorek. Dnes jsem nešel do lesíka, jen jsem se usadil do takového mělkého důlku pod dvěma borovicemi zády k městu, díval se do lesa a na borovice, pak jsem zavřel oči a snažil se nevnímat šum ze silnic za mými zády, což se mi vbrzku povedlo, takže jsem neslyšel nic než zpěv ptáků ve větvích a oddechování mého psa.. Zapadající slunce, které mi svítilo do zavřených očí, mi vytvářelo před zrakem oranžovou tmu a já se pomalu začal propadat do stavu změněného vnímání. Chtěl jsem se setkat s duchem míst, když ne přímo s Cernunnem a myslím, že by se mi to snad i povedlo, kdybych najednou nezaslechl, jak můj pes vstává a někam odbíhá. To by mě ani nevyrušilo, ostatně měl košík, netoulá se a není agresivní, takže jsem se nebál, že by někam utekl a někomu ublížil. Jenže zanedlouho jsem zaslechl lidské hlasy, a to velice nedaleko. Akorát jsem stihl vstát a promnout si oči, když jsem spatřil jednoho z těch mladých lidí, které jsem potkal, jak v jde ke mně a snaží se přitom uhýbat mému psovi. Šel se mě optat, zda jsou dál ještě nějaké kapličky, že si udělali s přáteli takovou malou soukromou pouť. Celkem příkře jsem mu prozradil, že ta kaplička, kterou minul, už je poslední a že dál žádná nikdy nebyla a nebude, byl jsem poněkud rozčilený, protože díky němu bylo všecko mé soustředění v háji. Pokusil jsem se znovu se uklidnit, ale slyšel jsem z dálky jejich štěbetání a navíc mi začalo být chladno, tak jsem se zvedl a vrátil se domů.
Doma jsem si vzpomněl na klacík z pajasanu, vytáhnul jsem nůž, našel si tlustou jehlu a vyřezal si z větvičky miniaturní kopii dřevěného slovanského bůžka. Nosím ho teď u sebe jako talisman.